Smrt ve sloní trávě - recenze

Autor recenze: Iveta Pešková

      Afrika přitahuje milovníky přírody od dětských let do pokročilého věku. Jejímu divokému kouzlu podlehl i autor této knihy. První cestu do těchto míst podnikl před třiačtyřiceti lety, z té zatím poslední se vrátil letos v srpnu. Procestoval celou subsaharskou Afriku od západní přes střední a východní až k mysu Dobré naděje. Zpočátku se účastnil safari jako společník svého přítele, profesionálního bílého lovce, později jako turista. Nelze však říct, že by jeho zážitky z tohoto druhého období byly méně dramatické. Obklíčení terénního vozu při nočním safari lidožravou lví smečkou je jen jedním z nich.
Jaká je příčina stále se opakujících útoků lidožravých lvů? Jsou démoničtí lidožraví levharti ještě nebezpečnější než jejich větší příbuzní? Jak je možné, že se dosud nikomu nepodařilo ulovit gigantického krokodýla, který řádí v Burundi již déle než deset let a má na svědomí přes tři sta lidských životů? A proč místní obyvatelé považují nejobávanější lidožrouty za nadpřirozené bytosti?
(anotace)

      Ing. Jaroslav Mareš je znám svými cestami, převážně objevitelskými, z nichž jeho největší pozornost vždy přitahovala Afrika. Země, která ještě ze své velké části nevydala všechna svá tajemství. Za zvířaty tohoto světadílu cestuje již od roku 1965 a na toto téma vydal rovněž již mnoho velmi zajímavých knih. Zážitky z jeho cest bývají jak veselé, tak natolik dramatické, že i při čtení vzpomínek se vám mnohdy tají dech.

Ne jinak je to i u novinky z pera tohoto vášnivého cestovatele -  Smrt ve sloní trávě. Spolu se svými přáteli, kteří jej na cestách doprovázejí, zažívá dobrodružství, poznává život v krásné Africe, setkává se se zvířaty někdy až tak blízko, že jen o vlásek uniká smrti. Navíc popisuje život v chudém světadíle a přibližuje se nám tak rozdíly mezi námi a lidmi žijícími v chatrčích, kteří žijí ze dne na den i bez jídla, ale kteří jsou šťastni a vlastně si ani nepřipouštějí, že jejich život se nám jeví jako neskutečně zlý a nebezpečný.

Ukázka z knihy:

Lvice se plíží sloní travou neslyšně vpřed jako žlutohnědý přízrak. Hustý porost, vyšší než dospělý muž, jí poskytuje dokonalý kryt. Nepotřebuje ho. Všichni pokojně spí. Nikdo její útok nečeká. Elegancí pohybu připomíná velkého hada plazícího se za kořistí. Plynulou siluetu hřbetu kazí jen vystouplé lopatky střídající s hrůznou pravidelností svou polohu. Každým pohybem jsou svému cíli blíž. Břicho těsně nad zemí, konec ocasu se sotva znatelně pohybuje do stran. Rozšířeným zorničkám očí stačí k orientaci i nepatrné množství světla. Čich již tak dokonalý není. Ale lvice je nyní tak blízko, že neklamně vnímá
i ostrý lidský pach. Většinu příslušníků jejího druhu spolehlivě odradí. Ale ji přitahuje. Není to první člověk, který se má dnes stát její kořistí.
V dálce se ozve naříkavé kvílení hyen, mísící se s přidušeným pochechtáváním. Nejpříšernějším hlasem africké noci není ani hřímavý lví řev, ani dunivé troubení vzteklého sloního samce samotáře. Je to vytí hyen. Kdesi hluboko v temnotě noci bloudí buší v sílících a hned zas slábnoucích kaskádách, přicházejících odnikud a přece odevšad, šílená směsice bláznivého chichotání, kvílení, zoufalého ječení, sípavého houkání, vítězného smíchu i zlomyslného pochechtávání. Když sedíte sami u opuštěného skomírajícího ohně kdesi v divočině, působí na vás vytí hyen odkudsi z temnot depresivně jako pochmurný sen. Vyvolává v podvědomí zapomenutý strach, zděděný po pradávných předcích. Připomíná to, na co v africké buši nechce nikdo pomyslet, i když to velmi dobře ví. I člověk je jen kus masa, které se lehce může stát potravou číhajících šelem. A nikdo neví, kdy přijde jeho hodina!

      Velmi působivým dojmem pan inženýr Mareš seznamuje své čtenáře se zvířenou Afriky. Detailní popisy jejich vzhledu i života ve vás vyvolají takové myšlenky, že si budete chvílemi připadat, jako byste vy sami stáli na zelené louce a opodál se ve vodě procházeli obrovští sloni nebo se vám kolem nohou proplazil had, který je v Africe uctíván jako posvátný.

      Ale i Afrika dokáže být velmi krutá, o čemž se máte možnost v knize přesvědčit. Zesláblá zvířata se nedokážou ubránit šelmám, čekajícím na kořist, která padá k zemi vysílením. Nelítostná, ale přesto krásná země, která cestovatele přitahuje již několik desítek let.
I když tuto zemi většinou obdivujeme, stále se najdou tací, kteří chtějí jejích krás zneužít – pytláci. Hnáni vidinou peněz jsou schopni utratit i to nejvzácnější zvíře a navíc velmi nelidským způsobem. Například zebry Chapmanovy jsou zabíjeny ve velkém právě pytláky. Ti prodávají jejich kůži turistům, zbytek pak nabízejí k prodeji na maso. Granáty či miny – to jsou zbraně, kterými ničí tato nádherná zvířata. Ale i pro zábavu bohatých musí trpět antilopy, nosorožci nebo sloni, kteří je střílejí vysloveně z nudy a dlouhé chvíle.

Ukázka z knihy:

Sledovat postřeleného lva ve sloní trávě je čiré bláznovství. Ben to nazýval koledováním si o jednosměrnou letenku do pekel. Lovec je ale rozhodnut, že lidožravou šelmu nesmí za žádnou cenu nechat zmizet.
Sledování stopy je vzhledem k terénu velmi obtížné. Lovec kleje, že s sebou nevzal svého domorodého stopaře. Jeho černý pomocník, vědomý si své chyby, provinile mlčí. Prodírají se vpřed travou, jejíž stébla se jim v mírném vánku komíhají vysoko nad hlavami. Nervy mají napnuty k prasknutí. Lidožravá lvice se mohla obloukem vrátit a číhat teď za nejbližší houštinou. Nebudou ji schopni spatřit dřív, než vyrazí k útoku. Několikrát stopu ztrácejí. Čas neúprosně běží. Každou minutou naděje na rychlé dopadení šelmy slábnou. Lovec ví, že prohrávají. Do setmění se musí bezpodmínečně vrátit do tábora.
Konečně je stopa vyvede z hustého porostu sloní trávy ven na volnější prostranství. Zdá se, že se obloukovitě stáčí, ale pak jim opět na delší dobu zmizí. Z křoví se ozve zabekání vyplašené antilopy a několik pestrých leskoptví jim proletí nad hlavou.
Zatím účastník Benova fotosafari, stále beze zbraně čekající ve stanu v táboře, prožívá minuty hrůzy. Každá z nich je delší než hodina. Uši nastraženy k zachycení i toho nejslabšího zvuku, na čele krůpěje potu. Lvice přešla před chvílí pár metrů kolem stanu. Nemá nejmenší tušení, kde je teď. Připravuje se k útoku?
Uplyne ještě půldruhé hodiny, než jeho duševní muka skončí. Již se šeří, když zaslechne blízký výstřel. A pak krátce nato další dva. O chvíli později se dovídá, že je všem hrůzám konec. Lvice se táhlým obloukem vrátila ke své noční kořisti a začala znovu žrát. Tam ji také stopující lovec překvapil a složil. Z těla její oběti nezbylo téměř nic.

     Kniha je příběhem člověka, který poznává svět, o kterém se nám může jen zdát. Příběhem člověka, který si všímá všeho, s čím se setkává na svých cestách a detailně pak své zážitky předkládá ostatním. Po přečtení budete mít nepochybně rozpoluplné myšlenky.  Ve mně kniha zanechala pocit respektu k živé přírodě a nabudila mě k tomu, abych se trochu více začala zajímat nejen o svět těsně kolem mě, ale o svět, který je mi hodně vzdálen a přitom tak blízko….

Něco o autorovi:

      Ing. Jaroslav Mareš vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a po promoci nastoupil do obchodního úseku Československých aerolinií. Procestoval všechny kontinenty včetně Tichomoří a navštívil přes sto států (kdyby se započítaly i tzv. státy tvořící Malajsii, Austrálii, Indii, Brazílii, Mexiko nebo USA, bylo by jich přes sto padesát). Již od dětství se zajímal o přírodu a této své lásce zůstal věrný dodnes. Je objevitelem největšího dravého brouka na světě, kterého popsal pod jménem Manticora imperator. Na studium tohoto rodu se specializoval a později popsal další tři nové druhy. Během svých dlouhých cest se dostal do odlehlých, civilizací téměř nedotčených oblastí. Navštívil proslulá naleziště dinosaurů a udržuje styky s předními světovými paleontology. Zorganizoval expedice za několika tajemnými živočichy (kongamato, kerýt, mungún gali, seskveč, nessie, ogopogo, champ, niuhi, luska a další), o kterých se dočtete v této knize.
O zážitcích ze svých cest a získaných poznatcích napsal zatím šestnáct knih: V tropech tří světadílů, Nejkrásnější brouci tropů, Yetti, Hledání Ztraceného světa, Legendární příšery a skutečná zvířata, Záhada dinosaurů, Po záhadných stopách, Detektivem v říši zvířat, Tyrkysová karavana, Svět tajemných zvířat, Hrůza zvaná Kurupira, Gladiátoři druhohor, Dračí chrám, Jezero krokodýlích čarodějů,  rozsáhlou vědeckou publikaci Manticora (anglicky) a Kurupira, zlověstné tajemství a Legendární opolidé. Publikoval též množství článků v různých časopisech a vystupuje pravidelně v televizních a rozhlasových pořadech.

Knihu Smrt ve sloní trávě vydalo v roce 2008 nakladatelství Motto.